pátek 20. listopadu 2015


Lehkost či těžkost?


Již jako malé děvčátko jsem zaslechla myšlenku, že je opravdu jednoduché mít někoho rád, když s danou osobou netrávíme většinu svého času, ale pouze se jednou za čas potkáme a prohodíme pár zdvořilostních frází. Ze setkání odcházíme většinou s úsměvem na tváři a s lehce polechtaným egem. Ovšem mít někoho rád a dávat mu to najevo, i když jej vidíme ve chvíli, kdybychom třeba byli raději sami, nebo i při těch zdánlivě nejobyčejnějších každodenních chvílích, kdy je naše vzájemná společnost brána jako samozřejmá, to má teprve opravdovou váhu. Je to jeden z nejnáročnějších úkolů každého z nás. Učit se, jak reagovat v určitých situacích podle potřeb druhých, které máme vedle sebe.



Krása náhodných setkání s osobou, která je nám určitým způsobem blízká, spočívá v tom, že nás potěší a zvedne náladu. Je to ovšem krátkodobá záležitost. Každý dokáže být na druhého milý a zdvořilý klidně po dobu 2 hodin nebo třeba i půl dne, když chce. Na tom ve své podstatě nic není. Stinnou stránkou těchto setkání je však fakt, že v nás můžou způsobovat pocit nejistoty a následného dumání co by, kdyby a utváření si domněnek. V takové situaci je důležité si uvědomit to, že právě tuto osobu známe pouze z jednoho úhlu pohledu. Jsou to totiž chvíle, kdy nám člověk dá svůj čas, je připraven na setkání s námi a může se nám plně věnovat. Nemůžeme tedy posoudit, jak by se daný člověk choval v situacích, kdy bychom společně strávili např. více než 1 týden.

Měli bychom si vážit toho, že nám partner dává dobrovolně svůj čas, který je pro každého cennou komoditou. Rozdíl mezi pravým přítelem a spoustou přátel je ten, že on s námi chce být i v těch chvílích, kdy nemluvíme pouze o svých úspěších a o příjemných věcech, u toho oba popíjíme kávu a usmíváme se na sebe, ale řešíme běžné věci každého dne, které jsou různého rázu a vyžadují naši plnou pozornost, byť se to nejeví jako důležité pro nás samotné, ale pro toho druhého ano. To je ten klíč, projevovat zájem o druhého, i když my sami v hlavě řešíme x dalších věcí. Největší dar, který můžeme totiž tomu druhému dát, je náš čas a pozornost, kterou mu věnujeme. A to ve všech možných situacích, které se objevují den za dnem.

„Láska je někdo, s kým chci zestárnout.“ (E. M. Remarque)
Budování kvalitního dlouhodobého vztahu vyžaduje naši plnou ochotu být tady pro druhého a nemyslet pouze na sebe, umět dělat kompromisy, ale především si vzájemně neustále projevovat lásku. Při všem, co děláme. Ať už při chystání snídaně, pomoci s prací během dne, tak i v situacích, kdy druhý potřebuje být sám, byť vy byste nejraději byli s ním. Tím mu dáváte najevo svoji lásku, snažíte se totiž akceptovat jeho potřeby, uvědomujete si je. Dáváte mu tím prostor k jeho vlastní individualitě.

Z toho vyplývá, že projevy lásky nejsou vždy spojené pouze s věcmi a činnostmi, které nás činí maximálně šťastnými. Tak to bylo, je a bude. Nikdy nic není zadarmo. Vždy musí člověk něco udělat pro to, po čem touží. V tomto případě po lásce. Proto musí kolikrát zažít i nepříjemné situace, odhodit růžové brýle, podívat se pravdě do očí, jestli přijme druhého s jeho chybami a občasnými výkyvy nálad, a zvážit, jestli s klidným svědomím může říct: stojí mi to za to!

                                                                                                                                 V. M.

Žádné komentáře:

Okomentovat