Děkuji Ti! Promiň.
Slova, která zachrání
svět.
Během celého dne řešíme spoustu situací, které vyžadují
rychlé rozhodování, naši plnou pozornost. Člověk si pak připadá jako stroj,
který pouze plní dané úkoly. Nic víc, nic míň. Co kdybychom ovšem do každé
situace zapojili více vděčnosti a pokory vůči druhému?
Již několikrát jsem četla v různých příspěvcích, že by
člověk neměl soudit druhého, protože nezná jeho příběh, jeho radosti a strasti.
Neví, proč v danou chvíli takto jedná. Tato myšlenka má opravdu hloubku.
Jak by bylo krásné, kdyby si lidé projevovali úctu, vděk, pokoru během celého
dne. Ne jenom v situacích, kdy od druhého něco žádáme.
"Dřív,než mě budeš soudit, obuj si moje boty a projdi moji cestu, projdi moji minulost, pociť moje slzy, zažij moji bolest,projdi roky, které jsem prošel já, zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopl já! Za každým vstaň a jdi dál, tak jako já! A až potom můžeš soudit moje chování."
Děkuji Ti! Jak to polechtává naše ego, když to od někoho
uslyšíme. Připomíná nám to, že máme hodnotu. Že jsme schopní lidé, ne sobci,
ale že se upřímně zajímáme o druhé a rádi jim projevujeme laskavost, podáváme
pomocnou ruku, když ji potřebují. Slovo děkuji nám neustále připomíná, že jsme
lidé, kteří mají srdce.
Projev vděčnosti vůči druhým nám pomáhá ve více ohledech.
Ten, kdo to od nás slyší, ví, že nám na něm záleží, má pro nás jistou váhu.
Stojí nám za to říct mu, děkuji. Vážím si toho, co pro mě děláš. Jsi pro mě
důležitý a jsem ti za to vděčný. Děkujme za vše, zač můžeme. Nic v životě není
samozřejmostí. Važme si toho, co máme. Vděk v nás ukotví sílu toho, že víme, že
je to pro nás dar. Ať už se jedná o lidi a naše blízké, či zdraví, práci,
hojnost, krásný den. Vděk posiluje náš charakter. Stáváme se díky tomu
moudřejší, nebereme věci pouze lehkovážně. Kolikrát si říkám, jak je škoda, že
se mnohdy ve velkém vyzdvihují dobré vlastnosti lidí pouze na jejich pohřbech.
Proč si to lidé neříkají navzájem již během svého života? Proč lidé čekají na
to, až něco nebo někoho ztratí?
Člověk je bytost chybující. Každý dělá omyly. Občas řekneme
něco, čeho následně litujeme. Máme však tu nenahraditelnou příležitost říct:
promiň, mrzí mě to. Je to slovo, které nás dělá pokornými. Dáváme tím najevo,
že se nepovyšujeme nad ostatní. Víme o svých chybách, o tom, co jsme udělali ne
tak, jak bychom měli. Jsme však dostatečně silní na to, abychom tyto nedostatky
připustili a upřímně se druhému omluvili. Umět se omluvit, připustit, že jsem udělal
něco špatně, je v každém vztahu velice důležité. Ne každý dokáže být
natolik pokorný, aby se dokázal podívat člověku s upřímným pohledem do očí
a říci: mrzí mě to, omlouvám se ti, je to moje chyba. Je to věc, kterou se
většina z nás učí celý život. Nést zodpovědnost za to, co uděláme nebo
řekneme.
Buďme tedy k sobě laskaví, pokorní, ohleduplní a
lidští. Projevujme si lásku během každého všedního dne, ne jenom o Vánocích a
na den sv. Valentýna. Příležitostí máme spoustu. Nejde o to být milí pouze na
ty, kteří jsou nám blízcí, ale i na druhé, se kterými přicházíme dennodenně do
styku. Naše vlídné jednání může druhým zvednout náladu, pomoct uvědomovat si
svoji hodnotu a to, že si každý zaslouží projev úcty. Každý jsme lidskou
bytostí, pamatujme na to.
V.M.
Žádné komentáře:
Okomentovat