Leadrem? Nejdříve sám sobě.
 

                Poslední dobou se spousta lidí nazývá leadry. Lidmi, kteří určitým způsobem vedou ostatní. Co mi však není úplně jasné, je fakt, že spousta z nich o tom pouze mluví, ale ve skutečnosti se tak nechovají. A když ano, tak jenom před ostatními, ale sami sobě leadry ve svém volném čase nejsou. Alespoň jejich chování mimo dosah práce o tom vypovídá. Potom je tedy opravdu zavádějící samotný význam tohoto anglicismu. Lidé jsou zmatení, neví, co si pod tímto pojmem představit. Já se jim ani nedivím. Osobně znám spoustu lidí, co se za leadry považují, ale jejich chování je na míle vzdálené pravému významu slova. Na druhou stranu jsou zde tací, kteří to o sobě netvrdí nebo o tom ani neví, ale toho pomyslného ducha správného leadra v sobě mají.  Co by tedy měl mít pravý leadr za vlastnosti, charakter, přístup, aby se jím opravdu mohl nazývat?

„Chcete-li vybudovat podnik, vybudujte nejdříve sebe.“

Ano, tento citát od Tomáše Bati mluví za vše. Základem je, naučit se řídit sám sebe. Mít pevnou vůli, odhodlání, vytrvalost. Když se člověk do něčeho pustí, měl by mít tolik sebedisciplíny, aby byl ochoten věc dotáhnout do konce, ovládat se, mít nad sebou „pevnou ruku“. Někdo by si nyní mohl myslet, že vše stahuji pouze na klasický obchod, firmy apod., ale toto se dle mého názoru týká naprosto všeho. Ať už se člověk nadchne pro sport, divadlo, hudební nástroj, změnu stravy či cokoliv jiného, pouze jeho disciplína odhalí to, jak vážně to doopravdy myslí. Jestliže si člověk pořídí permanentku do posilovny, základem úspěchu je, chodit tam. Kolikrát má člověk za sebou perný den, nemá dobrou náladu, přirozeně ho to tedy láká, nejít tam. Ale může potom člověk čekat nějaké výsledky? Těžko. Stejné je to s výživou, trendem posledních pár let. Spousta lidí má dokonale propracované jídelníčky, vědí, co by správně měli jíst. Ale jak velké procento lidí to doopravdy dodržuje? Ne každý má natolik silnou vůli, aby byl ochoten udělat jistou změnu, posunout se. V tom případě takovýmto lidem žádný výživový poradce ani super program nepomůže. Je to o lidech samotných. Proto základem úspěchu každého leadra je, mít sebedisciplínu.

                Dalším poznávacím znamením je postoj. Kdysi jsem na jednom ze seminářů na osobní rozvoj slyšela fakt, že postoj je 95% úspěchu. Myslím si, že toto tvrzení je pravdivé. Člověk by se neměl pouze jako leadr chovat, ale měl by tak také vypadat. Lidé by od pohledu měli vidět, že je to schopný člověk, kterého se nemusí bát následovat. Měl by umět vysvětlit, proč je přínosné jít v jeho šlépějích, uznat svou hodnotu, ale na druhou stranu se nijak nenadřazovat, nepovyšovat nad ostatní. I on se totiž musel k tomu všemu propracovat, člověku tento dar, být leadrem, jen tak nespadne do klína. Člověk se musí změnit. Musí změnit své chování v takové, které je hodné následování. Měl by být vzorem a inspirací pro ostatní. Vše ale na základě činů a aktivity, nikoliv díky tlachání o tom, že takový je. Člověk to musí vidět, aby uvěřil, stejně jako nevěřící Tomáš v Novém zákoně.

                Je zajímavé, že spousta lidí je svým chováním příkladem a inspirací pro ostatní. Nemusí to být pouze lidé na úrovni práce, setkáme se s nimi také v rodinách, ve školách a různých zájmových aktivitách. Jsou to přesně ti lidé, kteří jsou natolik pokorní, aby se povyšovali nad ostatní. Pouze předávají nadšení a radost na ostatní. Dělají vše s chutí a především s odhodláním. Dokáží nadchnout, povzbudit druhé, pomoci, aniž by za to cokoliv požadovali. Přesně tito lidé jsou jistými drahokamy společnosti. Co je ještě zajímavější, nemusí se jimi nazývat. Mají to v sobě. Nepotřebují si nic dokazovat tím, že o sobě budou říkat: „Jsem leadr.“ Oni jimi prostě jsou.

                Je opravdu spousta vlastností, které by správný leadr měl mít, aby se jím právem mohl nazývat. Proto je tolik knih o osobním rozvoji, leadrshipu. Kdo si tyto vlastnosti osvojí, ať už cíleně či nevědomky, je na dobré cestě k úspěchu. Ten pro každého znamená něco jiného. Někdo jej považuje za schopnost vést druhé v práci, v rodině, ve škole. Někdo jiný úspěch považuje za chuť pravidelně cvičit a zdravě jíst. Jedno je ale jisté, chce-li toho člověk dosáhnout, musí nejprve začít u sebe, aby to mělo ten správný efekt. Každý dům potřebuje pevné základy. Proto se nebojme a pracujme na sobě. Výsledek za to opravdu stojí! 

V.M.

Snít nebo žít? S láskou.

Ten pocit, kdy se těšíte na osobu, kterou milujete a udělal byste pro ni téměř cokoliv, je nepopsatelný. Člověk v myšlenkách lítá v oblacích, představuje si společné chvíle, sní o všem možném i zdánlivě nemožném. Má pocit, jako by se mu srdce mělo rozletět na všechny strany, protože se nemůže dočkat, až svoji milovanou polovičku spatří, bude ji držet za ruku, objímat, hladit, líbat, dlouze se jí dívat do očí. Zní to sentimentálně? Možná ano. Na druhou stranu je to něco, co každý potřebuje. Člověk od přírody potřebuje cítit blízkost své milované osoby, vědět, že se s ní může podělit o všechny radosti a strasti dne, že spolu mohou rozkvétat i vzájemně se podpírat. Říct si vše, co má člověk právě na jazyku, jednoduše spolu žít.

Krásný to pocit, blažené ty chvíle, bez kterých by si romantikové nedokázali život představit. Žijí z nich, je to pro ně něco jako denní chléb. Pocit, kdy se nechávají unášet představami o životě se svojí drahou polovičkou. Zní to opravdu pohádkově, žít si ve svém dokonalém světě. Ale nedělejme si iluze, realita je jiná. Člověk své nádherné sny potřebuje především uskutečňovat. I kdyby neměly být tak dokonalé, jako ve snech, vždy se vyplatí udělat něco pro realizaci. Jestliže se člověk většinu času zabývá chtě nechtě pouhými představami na úkor akce, je o to těžší se reálných chvil vzdát. Člověku puká srdce, když se musí loučit se svojí milovanou polovičkou, svým pokladem, který třeba na další 2 týdny neuvidí. Kolikrát to raději ani nedává najevo. Proč? Protože by to bylo ještě těžší. Odloučit se.

Nyní se dostáváme k jedné z nejtěžších otázek, které znám. Je vztah na dálku obětí nebo přínosem pro vztah? Neustále zažíváte ten neskutečně tíživý pocit z odloučení, pocit, kdy vám ten druhý neskutečně chybí a vy s tím nic nemůžete udělat, nanejvýš se vybrečet do polštáře. Pocit, kdy vás stále něco nebo někdo nahlodává, zda vám to stojí za to, takto se stále trápit, nemít vedle sebe toho pravého, komu se můžete z očí do očí svěřit se vším, co vám leží na srdci. Na druhou je to největší důkaz lásky, jaký osobně znám. Neustále prověřujete svoji trpělivost, odhodlání být s druhým i bez jeho přítomnosti, vzájemnou lásku. Více si vážíte společně prožitých chvil, kdy můžete dělat cokoliv a jste v sedmém nebi, protože jste s ní. S vaší láskou. Tyto chvíle vás dokáží nabít energií natolik, že z ní dokážete žít třeba celé 2 týdny.

Proto si myslím, že vztah na dálku je to nejvíc, co dokáže prohloubit a prověřit vzájemný vztah dvou lidí. Ovšem za předpokladu, pokud oba směřují na společnou cestu. Ať už společné bydlení nebo život jako takový. Jistě mi dáte za pravdu, že vztah na dálku nejde mít navěky. Člověk je schopen snít opravdu dlouho, ale ne věčně. Musí především žít. Se svojí láskou!

"Miluji život, protože mi dal tebe. Miluji tebe, protože ty jsi můj život."
John Lennon

V.M.

Jeden z pilířů lidského bytí-láska!

         Láska. Pocit, stav nebo životní styl? Každý ji dokáže popsat jinými slovy. Na každého má však stejný vliv. Člověk je díky ní šťastný nebo nešťastný, naplněný nebo nenaplněný. Záleží na tom, zda ji správně uchopí a jak moc ji nechá v sobě působit.

Fascinuje mě, když někdo tvrdí, že filmy o lásce, zamilovanosti, nejsou pro ně to pravé. Vždyť láska je pro všechny, bez rozdílu. Každý po ní prahne, každý ji potřebuje. Je kořením života, vzbuzuje v nás vášeň, touhu. Možná to bude znít jako klišé, ale láska hýbe světem. Je spousta oblastí, ve kterých působí. Člověk může cítit lásku k partnerovi, rodině, práci či koníčkům. Co je však jisté, ve všech těchto oblastech je opravdu nesmírně důležitá.

Když se zaměříme na lásku dvou lidí, nejlépe nám poslouží přísloví: „Žena je kořenem, muž stromem. Strom vyroste vysoko jen tehdy, má-li silné kořeny.“. Jeden druhého k životu potřebují. Tím, že jsou oba odlišní, tím více je to k sobě táhne a mohou si být více nápomocni, skvěle se doplňovat, podporovat se. Síla lásky je nepopsatelná. Člověk je kvůli ní ochoten dělat bláznivé věci, které by jej jinak nenapadly. Nebojí se riskovat. Dodává člověku pocit, že je něčím výjimečný, nenahraditelný. Jeden s druhým může sdílet své radosti i to, co se mu zrovna nepodaří.

Různé studie dokazují, že člověk, který má dostatek lásky, je úspěšnější i v ostatních oblastech života, než ten, který lásku postrádá. Láska člověku jednoduše dodává šťávu. K čemu by vám bylo auto, kdyby v něm nebyla pohonná hmota? Nebo květina v květináči bez pravidelného přísunu vláhy? Může být sebevíc okouzlující, nádherná, ale bez vláhy dlouho nevydrží a zvadne. Takovýchto příkladů bych mohla uvést nepřeberné množství.

Velice důležitou roli hraje láska v práci, kde člověk tráví poměrné množství svého času. Je tedy opravdu důležité dělat to, co vás baví, naplňuje. Věnovat se činnosti, kterou milujete. Pak se člověk cítí daleko naplněnější a spokojenější, má chuť se dále rozvíjet. Především to jde na každém vidět, když dělá to, co ho baví. Jistě jste zažili moment, kdy se na vás jedna paní prodavačka mračí oproti druhé, která vám navíc s úsměvem na tváři popřeje pěkný den. Ta pak svoji radost přenáší i na ostatní. Všichni vynálezci museli milovat svůj obor, jinak by nebyli ochotni vytrpět mnohé prvotní neúspěchy a zkoušky, aby nakonec dosáhli blaženého pocitu, že to zvládli. Láska je tedy velice potřebná v každé činnosti, kterou děláme. Láska svým způsobem není podstatné jméno, ale sloveso. Je to činnost. Musí se dělat, musí se žít!

Nebylo by krásné žít mezi lidmi, kteří dělají to, co milují, po boku milujících lidí, které oni sami milují?  Nebojme se tedy lásku projevovat, popusťme jí uzdu, ať v nás může růst a naplňovat tak náš život! 

V.M.

Největší nepřítel člověka-strach

Každý ho zná. Je těžké se naučit jej překonat, ale také velice důležité umět se mu postavit, bojovat s ním. Pro někoho je to celoživotní výzva, pro někoho otázka pár let tréninku. Proč se vlastně vyplatí, postavit se mu tváří v tvář a říci: „Díky, nemám zájem!“?

Odpověď je opravdu jednoduchá. Strach ovlivňuje vše, co děláme, říkáme, za čím si jdeme, o čem sníme, ovlivňuje naše vztahy, kariéru. Jistě mi dáte za pravdu, že kvůli strachu ze selhání, prohry, jsme každý z nás propásli ne malé množství příležitostí a šancí. Nemusí jít pouze o věci ve velkém měřítku, může se jednat o zdánlivé maličkosti každého dne, kdy se např. rozhodujeme, zda se ve škole či na školení přihlásíme a zeptáme se na jev, kterému nerozumíme, nebo když se bojíme, že uděláme chybu a ztrapníme se, a proto raději nic neřekneme. Jestliže se člověk naučí překonávat takovéto strachy, obavy ve větším měřítku postupem času ztratí na síle.

Je spousta knih, které děti na školách mají povinnost číst. Dle mého názoru by knihy o boji se strachem měly převažovat, neboť to je to, s čím se každý v životě potká a má jistotu, že se mu nevyhne. Další z důvodů, proč by lidé, a nejenom studenti, měli číst tyto knihy, je, aby se nebáli jít si za svým, co je v životě baví a naplňuje, aby se nebáli názoru ostatních, co si o nich řeknou.

Jak se říká, strach má velké oči. Nenechme se jím tedy ovlivňovat, postavme se mu, překonejme ho! Výsledek stojí za to. Každý si jistě vybaví ten příjemný pocit, když zdolá něco, čeho se obával, mnohdy i zbytečně. Strach zkresluje naše myšlení, logické uvažování.

Umět překonávat strach není jednoduché, ale také ne nemožné. Záleží to jen na nás, čemu dáme přednost. Zda budeme podporovat toho odvážného, sebevědomého ducha, kterého každý v sobě má, nebo zda si vybereme cestu sklíčeného, ustrašeného, vyklepaného člověka. Upřímně, ve společnosti kterého z těchto dvou lidí byste se cítili lépe? Jistě mi dáte za pravdu, že v přítomnosti toho prvního. Tím, že se nebojí výzev, překážek, je daleko více plný energie a odhodlání, než ten, který má pomalu strach někoho pozdravit, je zajisté přínosnějším společníkem.

Spousta obchodníků má strach z odmítnutí. Myslíte si, že člověk, který nemá vybudovaný postoj a víru v to, co nabízí, dokáže někoho přesvědčit o kvalitách jeho služby či produktu? Předpokládám, že nikoliv. Bude totiž nevědomky předávat svoji nejistotu, obavy a pochybnosti na druhé. S tím bohužel nikdo nikdy dlouhodobě neuspěje.

Strach z odmítnutí, zklamání se často projevuje i ve vztazích. Ať už partnerských, či rodinných. Lidé se začnou bát, tudíž se ponoří do negativních scénářů, co když, co kdyby. To je začátek konce. Člověk musí věřit druhému a dávat mu to najevo! Každý víru potřebuje, ať už je v jakékoliv podobě. Blízký člověk od nás potřebuje slyšet, že je v našich očích dost silný na to, aby vše zvládnul, potřebuje naši podporu a víru v něj samotného. Pokud chce člověk kvalitní vztah, úspěšnou kariéru, bohatství, ať už fyzické, či duševní, musí nechat strach za dveřmi, věřit sobě, blízkým a pustit se do akce. Do všeho, čeho se kvůli strachu nepustil či odsunul na vedlejší kolej.

Věřím, že každému, kdo začne byť malými krůčky bojovat proti strachu, se zlepší život ve všech směrech, duševně poroste a bude celkově šťastnější a spokojenější. Elbert Hubbard kdysi řekl: 

„Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.“ 

Buďme tedy odvážní. Vím, že každý má v sobě dostatek odvahy strach překonat. Vše závisí jen a jen na nás, zda tuto odvahu v sobě zapálíme. Netvrdím, že je to lehké, protože sama se strachem stále bojuji. Ale věřím, že jej jednou stejně překonám!

V.M.

Záleží na nás, v jakých barvách se budeme dívat na svět!

Každý jistě zná ten pocit, kdy ráno otevře šatní skříň a pomyslí si: „Vždyť nemám co na sebe!“, i přesto, že je skříň od pohledu přeplněná. Hlavní problém většinou tkví v tom, že zde člověk může najít věci všech možných barev i střihů, více či méně pohodlných kousků oblečení, což na nás ve výsledku působí značně chaotickým dojmem.

Ne nadarmo se říká, že šaty dělají člověka. Každý mi dá jistě za pravdu, že jestliže si člověk na sebe obleče něco, v čem se cítí opravdu dobře, odvede jakoukoliv činnost podstatně lépe a s příjemnějším pocitem, mnohdy i s úsměvem na tváři. Oproti tomu, když má člověk pracovat a komunikovat s ostatními lidmi v momentě, kdy si sám připadá neupraveně. Vše se mu pak dělá tak nějak obtížněji, s menší chutí do akce.

To, co máme na sobě, jak vypadáme, vědomky i nevědomky působí na nás i okolí. Každý má oblíbenou nějakou barvu, protože se v ní přirozeně cítí dobře. Kdo by nechtěl tento pocit zažívat každý den? Pocit, kdy víte, že vám to, co máte právě na sobě, skvěle sedí. Kdy vás každý pochválí, jak vám to dnes sluší a že je radost se na Vás dívat.

Vzhled je jedním z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují první dojem. V odborných literaturách se uvádí, že naše vizáž tvoří přibližně 55% z celkového prvního dojmu, který na člověka uděláme. Převyšuje to dokonce i to, jak se vyjadřujeme, jaká používáme gesta. Proto není na škodu vědět, v jakých barvách působíme na ostatní, ale především na sebe, příjemněji. Ve chvíli, kdy máme na sobě barvu, která se nehodí k našemu typu pleti, barvě vlasů a očí, veškeré nedokonalosti i ty, kterých si běžně nevšimneme, jsou daleko výraznější a upoutají naši pozornost. Člověk, se kterým se bavíme, tím pádem nevnímá jako dominantní naše oči a to, jací jsme jako osobnost, ale právě tyto nedostatky.

"Oblékejte se tak, jako by to bylo naposled!" (Coco Chanel)

K tomu, aby člověk zjistil, jaké odstíny jednotlivých barev podtrhnou jeho osobnost, slouží barevná typologie. Já osobně využívám tzv. šátkové metody, díky které jsem vám schopna určit přesné odstíny barev nejlépe padnoucích vašemu typu. Tyto barevné osobnostní typy mám rozdělené do 12 kategorií. Někdo může znát základní rozdělení na jaro, léto, podzim, zima. Já však tyto jednotlivé kategorie dále dělím na další 3 podkategorie, tím docílím přesnější definice odstínů.

To, co si člověk vezme ráno na sebe, bude řešit každý den. Tomu se nikdo nevyhne. Proto si myslím, že je opravdu důležité tomu věnovat značnou pozornost, neboť to může pozitivně či negativně ovlivnit celý náš den, naše výkony, komunikaci s ostatními a náš vlastní pocit. Ráda Vám pomohu objevit barvy a střihy, které nejlépe vystihnou Vaši osobnost!

V.M.

Moje cesta ke kráse a zdravému sebevědomí

Narodila jsem se do velice početné rodiny, mám 7 sourozenců. I kdybych v životě nezažila nic zajímavého a přínosného, tento fakt to zcela nahradí. Člověk se totiž musí naučit být tolerantní, vycházet s různými typy lidí, ale také v určitých chvílích umět prosadit svůj vlastní názor, což se každému v životě hodí. Vzhledem k tomu, že jsem nejstarší z holek, měla jsem privilegium mít vždy nové oblečení, ale zároveň také povinnost pečovat o něj takovým způsobem, aby ho po mně mohly nosit ostatní sestry. Díky tomu jsem si ke svému oblečení vytvořila jistý vztah.

Jako malá holka jsem se vyžívala v navrhování šatů, kombinování barev. To trvalo do chvíle, kdy jsem svoji pozornost přesunula na školu. V tu chvíli jsem svému vzhledu nedávala takovou váhu, jaká se u dívek v pubertálním věku očekává. V realitě to vypadalo tak, že jsem každé ráno sáhla po prvním, nejméně nápadném kousku oblečení, aby si mě nikdo moc nevšímal, nestarala jsem se o pleť.

Během studia na gymnáziu se kolem mě najednou začala objevovat spousta hezkých kluků. Tehdy jsem si uvědomila, že bych svůj vzhled neměla dávat na vedlejší kolej. Postupně jsem v sobě začala znovuobjevovat vášeň k barvám, vhodným kombinacím, módě a péči o pleť. Je to až neuvěřitelné, ale v ten moment jsem se opět začala usmívat na svět, viděla jsem veškerou krásu kolem sebe, ale především i tu vlastní. Vnitřně jsem opravdu rozkvetla. Tento pocit bych přála zažít každému! Najednou mi lidé v mém okolí začali říkat, jak mi to dnes sluší, jak jsem hezky sladěná, jak to dělám, že se stále usmívám a spoustu dalšího. Nedávala jsem tomu však velkou váhu.

V maturitním ročníku jsem se však zamyslela, proč bych se tomu, co mě baví, nemohla věnovat na profesionální úrovni? Vždyť co je víc, než dělat to, co vám dodává úsměv na rtech? Sebrala jsem tedy veškerou odvahu a přihlásila se na různé kurzy vizáže a stylu u opravdových profesionálů, kteří se této problematice věnují nejméně 15 let. Opravdu mě potěšilo, když mě odbornice na typologii barev upřímně pochválila, že se jí za celou svoji profesionální dráhu vizážistky nestalo, že by někdo tak přirozeně a bez delšího váhání vnímal barvy tak, jako já.

Díky známým a přátelům, kteří se pohybují v podnikatelských sférách, se mi dostalo příležitosti spolupracovat s jednou z nejkvalitnějších kosmetik, Artistry. Vzhledem k předešlým zkušenostem z oblasti MLM a přímého prodeje jsem v tomto viděla velký potenciál. Záhy jsem zjistila, že jsem se nemýlila! Po čase jsem se tomu tedy rozhodla věnovat naplno.

"Budoucnost patří těm, kdo věří svým krásným snům." (E. Roosevelt)

Zjistila jsem, že mě opravdu obohacuje pomáhat ostatním, aby objevili sebe sama, svoji vlastní krásu. Líbilo se mi, když jsem měla možnost lidi naučit, jak se nalíčit na běžný den či významnou událost, a kdy se všichni na sebe najednou usmívali do zrcadla. Když i sami muži během konzultací barevné typologie začali vnímat to, jaké barvy jim sluší, či nikoliv. Tyto momenty ve mně nastartovaly touho, všechny své znalosti předat dál. Věřím, že tento skvělý pocit může zažít každý!

"Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo nikoliv, pokaždé máte pravdu!" (H. Ford)

V.M.

Jak vzory mění naši postavu

Věděli jste, že vzory dokážou opticky zvětšit či zmenšit naši postavu? Emotikona smile

Červený kruh obou obrazců má stejný průměr. Liší se pouze velikost vnějších kruhů. Když si za ČERVENÝ KRUH dosadíme NAŠI POSTAVU, zjistíme, že MALÉ VZORY postavu opticky ZVĚTŠUJÍ, kdežto VELKÉ VZORY postavu ZMENŠUJÍ. 

Z toho vyplývá, že např. osoby, které jsou menšího vzrůstu, by měly volit spíše menší vzory než velké,aby opticky působily větší, než ve skutečnosti jsou. :) 

V.M.