Děkuji Ti! Promiň.
Slova, která zachrání svět.

Během celého dne řešíme spoustu situací, které vyžadují rychlé rozhodování, naši plnou pozornost. Člověk si pak připadá jako stroj, který pouze plní dané úkoly. Nic víc, nic míň. Co kdybychom ovšem do každé situace zapojili více vděčnosti a pokory vůči druhému?

Již několikrát jsem četla v různých příspěvcích, že by člověk neměl soudit druhého, protože nezná jeho příběh, jeho radosti a strasti. Neví, proč v danou chvíli takto jedná. Tato myšlenka má opravdu hloubku. Jak by bylo krásné, kdyby si lidé projevovali úctu, vděk, pokoru během celého dne. Ne jenom v situacích, kdy od druhého něco žádáme.

"Dřív,než mě budeš soudit, obuj si moje boty a projdi moji cestu, projdi moji minulost, pociť moje slzy, zažij moji bolest,projdi roky, které jsem prošel já, zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopl já! Za každým vstaň a jdi dál, tak jako já! A až potom můžeš soudit moje chování."

Děkuji Ti! Jak to polechtává naše ego, když to od někoho uslyšíme. Připomíná nám to, že máme hodnotu. Že jsme schopní lidé, ne sobci, ale že se upřímně zajímáme o druhé a rádi jim projevujeme laskavost, podáváme pomocnou ruku, když ji potřebují. Slovo děkuji nám neustále připomíná, že jsme lidé, kteří mají srdce.

Projev vděčnosti vůči druhým nám pomáhá ve více ohledech. Ten, kdo to od nás slyší, ví, že nám na něm záleží, má pro nás jistou váhu. Stojí nám za to říct mu, děkuji. Vážím si toho, co pro mě děláš. Jsi pro mě důležitý a jsem ti za to vděčný. Děkujme za vše, zač můžeme. Nic v životě není samozřejmostí. Važme si toho, co máme.  Vděk v nás ukotví sílu toho, že víme, že je to pro nás dar. Ať už se jedná o lidi a naše blízké, či zdraví, práci, hojnost, krásný den. Vděk posiluje náš charakter. Stáváme se díky tomu moudřejší, nebereme věci pouze lehkovážně. Kolikrát si říkám, jak je škoda, že se mnohdy ve velkém vyzdvihují dobré vlastnosti lidí pouze na jejich pohřbech. Proč si to lidé neříkají navzájem již během svého života? Proč lidé čekají na to, až něco nebo někoho ztratí?

Člověk je bytost chybující. Každý dělá omyly. Občas řekneme něco, čeho následně litujeme. Máme však tu nenahraditelnou příležitost říct: promiň, mrzí mě to. Je to slovo, které nás dělá pokornými. Dáváme tím najevo, že se nepovyšujeme nad ostatní. Víme o svých chybách, o tom, co jsme udělali ne tak, jak bychom měli. Jsme však dostatečně silní na to, abychom tyto nedostatky připustili a upřímně se druhému omluvili. Umět se omluvit, připustit, že jsem udělal něco špatně, je v každém vztahu velice důležité. Ne každý dokáže být natolik pokorný, aby se dokázal podívat člověku s upřímným pohledem do očí a říci: mrzí mě to, omlouvám se ti, je to moje chyba. Je to věc, kterou se většina z nás učí celý život. Nést zodpovědnost za to, co uděláme nebo řekneme.

Buďme tedy k sobě laskaví, pokorní, ohleduplní a lidští. Projevujme si lásku během každého všedního dne, ne jenom o Vánocích a na den sv. Valentýna. Příležitostí máme spoustu. Nejde o to být milí pouze na ty, kteří jsou nám blízcí, ale i na druhé, se kterými přicházíme dennodenně do styku. Naše vlídné jednání může druhým zvednout náladu, pomoct uvědomovat si svoji hodnotu a to, že si každý zaslouží projev úcty. Každý jsme lidskou bytostí, pamatujme na to.

V.M.

Co je v životě správné?

Občas se dostaneme do situací, které naprosto nechápeme. Jsme zmatení z toho, proč se dějí určité věci právě teď. Proč vše nemůže jít podle toho, jak jsme si to předem naplánovali a očekávali, že to tak opravdu bude. Čekali jsme, že naše předem připravená cesta je ta správná a cokoliv, co uděláme jinak, je špatně. Je ovšem klíčové položit si základní otázku. Je vhodné říkat, že je něco v životě správné?

Během posledních pár dní docházím k názoru, že tomu tak opravdu není. V danou chvíli nemůžeme rozeznat, zda to, co se nyní děje, je opravdu správné. Zjistíme to s odstupem času. Proto bychom se neměli bát důvěřovat svým rozhodnutím a volbám, pro které jsme se jednu chvíli rozhodli a v druhé ji nechápeme a vyčítáme si to. Všechno to, na co jsme v životě kývli, to, na jakou cestu jsme se dali, má v našem životě význam a svůj jistý smysl. Byť nám to mnohdy může připadat naprosto nelogické.

 

Představme si život, který by byl bez jakéhokoliv narušení, změn, těžkých rozhodnutí a výzev. Byl by jednoduše monotónní. Ale copak člověk od své přirozenosti touží po klidném žití bez jakéhokoliv zpestření? Ne. Člověk potřebuje akci, zdokonalování se, poznávání nových věcí. Když se podíváme kolem sebe, vše je stále v pohybu a neustále se vyvíjí. Stromy nezůstávají po celý rok obsypané listím, jahody zde nerostou po celý rok. Vše má svůj čas.  Bez důkladné přípravy a práce kolem setí bychom nemohli sklízet kvalitní a hojnou úrodu.

Nebraňme se tedy činnostem, které vyžadují naše úsilí, ať už je v jakékoliv podobě. Jednoduše naslouchejme našemu instinktu a zpětně se ho nesnažme měnit, důvěřujme mu. Nechme se životem nést. Do cesty nám přijdou přesně ty situace, které nám dodají sílu na plnění našich tužeb, přání, vizí. Každý máme cestu jinou. Proto bychom se neměli srovnávat s ostatními. Zaměřme se na sebe a na to, co víme, že je pro nás v životě důležité. Nebojme se pro to udělat maximum. Jestliže máte velké poslání, obrovskou vizi, cesta k jejímu uskutečnění nemůže být jednoduchá. Pak by ztrácela na své hodnotě.

"Jestliže najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede."                                                                                                                    (Arthur Charles Clarke) 

Važme si všech příležitostí, lidí a situací, které nám chodí do cesty. Jsou zde pro naše obohacení. Nesnažme se věci pochopit hned. Není to v naší moci. Dělejme vše co nejlépe a s plným odevzdáním se v tu chvíli, kdy jsme před ni postaveni. Buďme živí a dychtiví po činnostech, které nám dávají růst. Díky nim můžeme dojít k pochopení vlastního života. Pamatujme na to, že správné nebude nikdy nic, pokud neotevřeme svá srdce a nebudeme jim naslouchat.

V.M.

Lehkost či těžkost?

Již jako malé děvčátko jsem zaslechla myšlenku, že je opravdu jednoduché mít někoho rád, když s danou osobou netrávíme většinu svého času, ale pouze se jednou za čas potkáme a prohodíme pár zdvořilostních frází. Ze setkání odcházíme většinou s úsměvem na tváři a s lehce polechtaným egem. Ovšem mít někoho rád a dávat mu to najevo, i když jej vidíme ve chvíli, kdybychom třeba byli raději sami, nebo i při těch zdánlivě nejobyčejnějších každodenních chvílích, kdy je naše vzájemná společnost brána jako samozřejmá, to má teprve opravdovou váhu. Je to jeden z nejnáročnějších úkolů každého z nás. Učit se, jak reagovat v určitých situacích podle potřeb druhých, které máme vedle sebe.

Krása náhodných setkání s osobou, která je nám určitým způsobem blízká, spočívá v tom, že nás potěší a zvedne náladu. Je to ovšem krátkodobá záležitost. Každý dokáže být na druhého milý a zdvořilý klidně po dobu 2 hodin nebo třeba i půl dne, když chce. Na tom ve své podstatě nic není. Stinnou stránkou těchto setkání je však fakt, že v nás můžou způsobovat pocit nejistoty a následného dumání co by, kdyby a utváření si domněnek. V takové situaci je důležité si uvědomit to, že právě tuto osobu známe pouze z jednoho úhlu pohledu. Jsou to totiž chvíle, kdy nám člověk dá svůj čas, je připraven na setkání s námi a může se nám plně věnovat. Nemůžeme tedy posoudit, jak by se daný člověk choval v situacích, kdy bychom společně strávili např. více než 1 týden.

Měli bychom si vážit toho, že nám partner dává dobrovolně svůj čas, který je pro každého cennou komoditou. Rozdíl mezi pravým přítelem a spoustou přátel je ten, že on s námi chce být i v těch chvílích, kdy nemluvíme pouze o svých úspěších a o příjemných věcech, u toho oba popíjíme kávu a usmíváme se na sebe, ale řešíme běžné věci každého dne, které jsou různého rázu a vyžadují naši plnou pozornost, byť se to nejeví jako důležité pro nás samotné, ale pro toho druhého ano. To je ten klíč, projevovat zájem o druhého, i když my sami v hlavě řešíme x dalších věcí. Největší dar, který můžeme totiž tomu druhému dát, je náš čas a pozornost, kterou mu věnujeme. A to ve všech možných situacích, které se objevují den za dnem.

„Láska je někdo, s kým chci zestárnout.“ (E. M. Remarque)

Budování kvalitního dlouhodobého vztahu vyžaduje naši plnou ochotu být tady pro druhého a nemyslet pouze na sebe, umět dělat kompromisy, ale především si vzájemně neustále projevovat lásku. Při všem, co děláme. Ať už při chystání snídaně, pomoci s prací během dne, tak i v situacích, kdy druhý potřebuje být sám, byť vy byste nejraději byli s ním. Tím mu dáváte najevo svoji lásku, snažíte se totiž akceptovat jeho potřeby, uvědomujete si je. Dáváte mu tím prostor k jeho vlastní individualitě.

Z toho vyplývá, že projevy lásky nejsou vždy spojené pouze s věcmi a činnostmi, které nás činí maximálně šťastnými. Tak to bylo, je a bude. Nikdy nic není zadarmo. Vždy musí člověk něco udělat pro to, po čem touží. V tomto případě po lásce. Proto musí kolikrát zažít i nepříjemné situace, odhodit růžové brýle, podívat se pravdě do očí, jestli přijme druhého s jeho chybami a občasnými výkyvy nálad, a zvážit, jestli s klidným svědomím může říct: stojí mi to za to!

                                                                                                                                 V. M.

Naslouchej hlasu svého srdce!

Neznám jediného člověka, který by nikdy nelitoval toho, co udělal či naopak neudělal. Je to jedna z mnoha věcí, které nás lidi spojuje, ač jsme každý jedinečný a originální. Co je ovšem kořenem tohoto problému, mnohdy doprovázeného pocitem vnitřního selhání? Je to neuposlechnutí hlasu, který každý nosíme v sobě. Hlasu srdce.

"Láska ukazuje člověku cíl jeho života. Rozum ukazuje prostředky, jak jej uskutečnit."(T.G.Masaryk)

Člověk může být šťastný jedině tehdy, když se přestane ohlížet na to, co požaduje svět, co by dle názoru ostatních měl či neměl dělat, co se od něj očekává, ale začal se věnovat aktivitám, které ho vnitřně naplňují a mentálně posunují dál. Činnosti, u kterých cítí, že jsou určeny přesně pro něj. Jeden mnich mi kdysi řekl jednu z možných definic hříchu. V hebrejštině je totiž hřích označen pojmem chet, což v překladu znamená minutí se cíle. Jakmile mi to řekl, najednou jsem si dala dvě a dvě dohromady. Jak je to prosté! Člověk by měl jednoduše dělat to, co opravdu cítí, nebát se toho, ať se to ostatním může zdát jakkoliv bláznivé či nepochopitelné. Každý má nějaké poslání, životní cestu, po které však člověk může jít jedině tehdy, když bude naslouchat svému vnitřnímu hlasu.

Přiznávám, říká se to lehce. Realita kolikrát není tak jednoduchá. Např., když se člověk dostane do situace, kdy mu momentálně nezbývá nic jiného, než dělat práci, která ho úplně nebaví. Proč? Aby měl peníze. Do jaké míry je ovšem správné dávat takovou váhu penězům, za cenu toho, že se člověk poté cítí vnitřně rozpolcený, nenaplněný a mnohdy může i morálně nesympatizovat s danou činností, jen proto, aby měl peníze? Odpověď je jednoduchá. Přestat směřovat pozornost na potřebu vydělávat peníze a najít si takovou práci či pustit se do vlastního podnikání, o kterém víte, že je to pravé právě pro vás.

Peníze se dostaví vždy ve správný čas, kdy začnete dělat to, co milujete. Mohu to pozorovat jak u sebe, tak u lidí kolem mě, kteří jsou plně přesvědčeni o hodnotě své práce, kterou konají a dělají ji s vnitřním nadšením. Peníze nejsou jenom kus papíru či kovu, ale je to také energie. Jak mnohé studie dokazují, energie se navzájem přitahují. Myslíte si, že člověk s negativními myšlenkami v ohledu ke své práci může přitáhnout takové množství peněz, které by momentálně potřeboval? Možná ano, ale nebude z nich mít takovou radost, jako když si je vydělá činností, která ho posunuje neustále dopředu. Nejlepší příklad dle mého názoru je Matka Tereza, která nikdy neřešila to, že má momentálně nedostatek peněz. Dělala práci, která jí dávala smysl, pomáhala druhým a peníze k ní najednou přicházely z různých míst. Proč? Protože naslouchala hlasu svého srdce. Otevřela se své touze. Kolik lidských životů díky tomu zachránila.

Nebojme se naslouchat vnitřnímu hlasu i v osobním životě, který je nesmírně důležitý. Dávejme najevo druhým to, co k nim cítíme. Kdy je na to správný čas, když ne právě v tu chvíli, kdy vám to srdce říká? I kdybychom měli jen zvednout telefon a zavolat např. své mamince a říct jí, jak si vážíme její lásky, péče, podpory, kterou nám neustále dává, obejmout svého partnera či usmát se na dítě, které vás pozoruje v tramvaji. Buďme vděční a sdílejme svoji vděčnost s nejbližšími. Projevujme své city, nedusme je v sobě, otevřme své srdce. Věnujme se koníčkům, které nás činí šťastnými. Využívejme čas nejlépe, jak dokážeme. Ale především, dělejme vše s láskou. Láska se k nám pak vrátí v mnoha podobách. Naše srdce pak bude zářit štěstím a po něm přece všichni touží, nebo se pletu?

V.M.

Být sám (se) sebou

Když v týdnu jeden z mých nejbližších poznamenal, že mnoho času tráví staráním se sám o sebe, říkal to s jistým negativním podtextem, jako by se za to styděl. V tu chvíli jsem se musela zastavit a zeptat se sama sebe, jak moc důležité je v prvé řadě starat se o sebe a poté až o druhé? Jak moc velkou váhu bychom tomu měli dávat? Po krátkém přemýšlení jsem dospěla k názoru, že je to nesmírně důležité a prospěšné nejenom pro nás, ale i pro lidi kolem.

Každý den jsme obklopeni spoustou lidí. S kým ale trávíme nejvíce času, ve dne i v noci, jsme my sami. Proto bychom neměli opomíjet čas věnovaný péči o své tělo i mysl. Opravdu velká síla a energie se skrývá právě v tom, jak vnímáme sami sebe, jaký máme k sobě vztah. To všechno se potom přenáší na ostatní. Je tedy nejenom v našem, ale i v zájmu ostatních, abychom se naučili mít čas jenom na sebe, na uvědomění si svého bytí, svých hodnot, svého těla, čas na zregenerování.

Čas, kdy se věnujeme činnostem, které nám připomínají, proč jsme pro svět tak zajímaví a jedineční. Čas, kdy se věnujeme sportu, kreslení či jakékoliv jiné tvorbě, nebo hýčkání se. Čas, kdy se prostě máme rádi a jsme vděční za to, jací jsme. Netvrdím, že bychom neměli usilovat o to být lepší, ale neměli bychom zapomínat na to se pochválit, nejenom se stále za něčím hnát. To bychom se potom mohli jednou dočista uhnat a ze života bychom neměli nic.

Lidé kolem nás naši spokojenost, radost z nás samých, vycítí a uvítají. Každý je zajisté rád, když může trávit čas s člověkem, který září, nestěžuje si, ale naopak inspiruje ostatní k tomu být vděčný za každý den, který může prožít. Je to dar, umět si toto všechno uvědomovat.

John Gray ve své knize Ohnivá Venuše, studený Mars píše, že by člověk neměl být spokojený jenom na základě vztahu, ale neměl by také zapomínat na ostatní lidi a aktivity, které ho činí šťastným. Partner by měl být zodpovědný pouze za desetinu naší celkové spokojenosti. V první chvíli jsem to nechápala, ale pak jsem uhodila hřebíček na hlavičku. Jestliže nás partner např. něčím zklame, nepotěší, nemusí to nutně znamenat konec světa, neboť ostatních 9/10 to může nahradit a my se tak můžeme snáze přese všechno lépe přenést a neobviňovat naši drahou polovičku z naší nespokojenosti. Můžeme si totiž za to v podstatě sami, že se moc upínáme na jednu jedinou věc.

Snažme se mít vše v rovnováze. Čas, který věnujeme nejprve sami sobě (ať už po fyzické či duchovní stránce), tak lidem, na kterých nám záleží, a činnostem, které milujeme. I kdyby některá z těchto části někdy převažovala, nebude to mít takové následky, jako kdybychom se zaměřili pouze na jednu jedinou věc či osobu. Nezapomínejme na to, kým jsme. To, proč nás ostatní mají rádi. To, co nás dělá takové, jakými jsme. Věnujme se tomu a prohlubujme to, ať je to cokoliv. Jestliže nás to naplňuje, vždy to bude mít pro nás pro všechny přínos. Budeme díky tomu všichni spokojenější. Po tom touží každý, není-liž pravda? :) 

V.M.

Leadrem? Nejdříve sám sobě.
 

                Poslední dobou se spousta lidí nazývá leadry. Lidmi, kteří určitým způsobem vedou ostatní. Co mi však není úplně jasné, je fakt, že spousta z nich o tom pouze mluví, ale ve skutečnosti se tak nechovají. A když ano, tak jenom před ostatními, ale sami sobě leadry ve svém volném čase nejsou. Alespoň jejich chování mimo dosah práce o tom vypovídá. Potom je tedy opravdu zavádějící samotný význam tohoto anglicismu. Lidé jsou zmatení, neví, co si pod tímto pojmem představit. Já se jim ani nedivím. Osobně znám spoustu lidí, co se za leadry považují, ale jejich chování je na míle vzdálené pravému významu slova. Na druhou stranu jsou zde tací, kteří to o sobě netvrdí nebo o tom ani neví, ale toho pomyslného ducha správného leadra v sobě mají.  Co by tedy měl mít pravý leadr za vlastnosti, charakter, přístup, aby se jím opravdu mohl nazývat?

„Chcete-li vybudovat podnik, vybudujte nejdříve sebe.“

Ano, tento citát od Tomáše Bati mluví za vše. Základem je, naučit se řídit sám sebe. Mít pevnou vůli, odhodlání, vytrvalost. Když se člověk do něčeho pustí, měl by mít tolik sebedisciplíny, aby byl ochoten věc dotáhnout do konce, ovládat se, mít nad sebou „pevnou ruku“. Někdo by si nyní mohl myslet, že vše stahuji pouze na klasický obchod, firmy apod., ale toto se dle mého názoru týká naprosto všeho. Ať už se člověk nadchne pro sport, divadlo, hudební nástroj, změnu stravy či cokoliv jiného, pouze jeho disciplína odhalí to, jak vážně to doopravdy myslí. Jestliže si člověk pořídí permanentku do posilovny, základem úspěchu je, chodit tam. Kolikrát má člověk za sebou perný den, nemá dobrou náladu, přirozeně ho to tedy láká, nejít tam. Ale může potom člověk čekat nějaké výsledky? Těžko. Stejné je to s výživou, trendem posledních pár let. Spousta lidí má dokonale propracované jídelníčky, vědí, co by správně měli jíst. Ale jak velké procento lidí to doopravdy dodržuje? Ne každý má natolik silnou vůli, aby byl ochoten udělat jistou změnu, posunout se. V tom případě takovýmto lidem žádný výživový poradce ani super program nepomůže. Je to o lidech samotných. Proto základem úspěchu každého leadra je, mít sebedisciplínu.

                Dalším poznávacím znamením je postoj. Kdysi jsem na jednom ze seminářů na osobní rozvoj slyšela fakt, že postoj je 95% úspěchu. Myslím si, že toto tvrzení je pravdivé. Člověk by se neměl pouze jako leadr chovat, ale měl by tak také vypadat. Lidé by od pohledu měli vidět, že je to schopný člověk, kterého se nemusí bát následovat. Měl by umět vysvětlit, proč je přínosné jít v jeho šlépějích, uznat svou hodnotu, ale na druhou stranu se nijak nenadřazovat, nepovyšovat nad ostatní. I on se totiž musel k tomu všemu propracovat, člověku tento dar, být leadrem, jen tak nespadne do klína. Člověk se musí změnit. Musí změnit své chování v takové, které je hodné následování. Měl by být vzorem a inspirací pro ostatní. Vše ale na základě činů a aktivity, nikoliv díky tlachání o tom, že takový je. Člověk to musí vidět, aby uvěřil, stejně jako nevěřící Tomáš v Novém zákoně.

                Je zajímavé, že spousta lidí je svým chováním příkladem a inspirací pro ostatní. Nemusí to být pouze lidé na úrovni práce, setkáme se s nimi také v rodinách, ve školách a různých zájmových aktivitách. Jsou to přesně ti lidé, kteří jsou natolik pokorní, aby se povyšovali nad ostatní. Pouze předávají nadšení a radost na ostatní. Dělají vše s chutí a především s odhodláním. Dokáží nadchnout, povzbudit druhé, pomoci, aniž by za to cokoliv požadovali. Přesně tito lidé jsou jistými drahokamy společnosti. Co je ještě zajímavější, nemusí se jimi nazývat. Mají to v sobě. Nepotřebují si nic dokazovat tím, že o sobě budou říkat: „Jsem leadr.“ Oni jimi prostě jsou.

                Je opravdu spousta vlastností, které by správný leadr měl mít, aby se jím právem mohl nazývat. Proto je tolik knih o osobním rozvoji, leadrshipu. Kdo si tyto vlastnosti osvojí, ať už cíleně či nevědomky, je na dobré cestě k úspěchu. Ten pro každého znamená něco jiného. Někdo jej považuje za schopnost vést druhé v práci, v rodině, ve škole. Někdo jiný úspěch považuje za chuť pravidelně cvičit a zdravě jíst. Jedno je ale jisté, chce-li toho člověk dosáhnout, musí nejprve začít u sebe, aby to mělo ten správný efekt. Každý dům potřebuje pevné základy. Proto se nebojme a pracujme na sobě. Výsledek za to opravdu stojí! 

V.M.

Snít nebo žít? S láskou.

Ten pocit, kdy se těšíte na osobu, kterou milujete a udělal byste pro ni téměř cokoliv, je nepopsatelný. Člověk v myšlenkách lítá v oblacích, představuje si společné chvíle, sní o všem možném i zdánlivě nemožném. Má pocit, jako by se mu srdce mělo rozletět na všechny strany, protože se nemůže dočkat, až svoji milovanou polovičku spatří, bude ji držet za ruku, objímat, hladit, líbat, dlouze se jí dívat do očí. Zní to sentimentálně? Možná ano. Na druhou stranu je to něco, co každý potřebuje. Člověk od přírody potřebuje cítit blízkost své milované osoby, vědět, že se s ní může podělit o všechny radosti a strasti dne, že spolu mohou rozkvétat i vzájemně se podpírat. Říct si vše, co má člověk právě na jazyku, jednoduše spolu žít.

Krásný to pocit, blažené ty chvíle, bez kterých by si romantikové nedokázali život představit. Žijí z nich, je to pro ně něco jako denní chléb. Pocit, kdy se nechávají unášet představami o životě se svojí drahou polovičkou. Zní to opravdu pohádkově, žít si ve svém dokonalém světě. Ale nedělejme si iluze, realita je jiná. Člověk své nádherné sny potřebuje především uskutečňovat. I kdyby neměly být tak dokonalé, jako ve snech, vždy se vyplatí udělat něco pro realizaci. Jestliže se člověk většinu času zabývá chtě nechtě pouhými představami na úkor akce, je o to těžší se reálných chvil vzdát. Člověku puká srdce, když se musí loučit se svojí milovanou polovičkou, svým pokladem, který třeba na další 2 týdny neuvidí. Kolikrát to raději ani nedává najevo. Proč? Protože by to bylo ještě těžší. Odloučit se.

Nyní se dostáváme k jedné z nejtěžších otázek, které znám. Je vztah na dálku obětí nebo přínosem pro vztah? Neustále zažíváte ten neskutečně tíživý pocit z odloučení, pocit, kdy vám ten druhý neskutečně chybí a vy s tím nic nemůžete udělat, nanejvýš se vybrečet do polštáře. Pocit, kdy vás stále něco nebo někdo nahlodává, zda vám to stojí za to, takto se stále trápit, nemít vedle sebe toho pravého, komu se můžete z očí do očí svěřit se vším, co vám leží na srdci. Na druhou je to největší důkaz lásky, jaký osobně znám. Neustále prověřujete svoji trpělivost, odhodlání být s druhým i bez jeho přítomnosti, vzájemnou lásku. Více si vážíte společně prožitých chvil, kdy můžete dělat cokoliv a jste v sedmém nebi, protože jste s ní. S vaší láskou. Tyto chvíle vás dokáží nabít energií natolik, že z ní dokážete žít třeba celé 2 týdny.

Proto si myslím, že vztah na dálku je to nejvíc, co dokáže prohloubit a prověřit vzájemný vztah dvou lidí. Ovšem za předpokladu, pokud oba směřují na společnou cestu. Ať už společné bydlení nebo život jako takový. Jistě mi dáte za pravdu, že vztah na dálku nejde mít navěky. Člověk je schopen snít opravdu dlouho, ale ne věčně. Musí především žít. Se svojí láskou!

"Miluji život, protože mi dal tebe. Miluji tebe, protože ty jsi můj život."
John Lennon

V.M.